Naše nemocniční dobrodružství :-)
20:43:00
Naprostý pocit beznaděje jsem zažila jako matka poprvé. Nevíte co se děje s Vaším dítětem, ale přesto věříte, že se vlastně nic špatného nestane. Nesmí!
Minulý týden v pátek nás odvezla sanitka do táborské nemocnice s vysokými horečkami (přes 40°C). Hned po příjezdu s námi sepsali chorobopis. A šly jsme na pokoj si uložit věci, které jsem doma narychlo sbalila. Po krátké době pro nás přišla sestra a Klárku čekaly odběry, zavedení kanyly a měření teploty. Hned jí nasadili kapačku na zavodnění. Teploty pomalu klesaly i díky podání antibiotik. Pak si lékaři všimli zvětšené boule na krku, proto nás čekalo vyšetření na ORL, které poprvé bylo v pořádku, ale po druhé nastal nejhorší okamžik, co jsem máma. Byla tam primářka a kontrolovala jí. Prohmatala bouli a pronesla ''To bude nejspíš nádor.'' Ve mě v tu chvíli tak zamrazilo, polilo horko, začaly téct slzy. Nádor? Cože? To není možné! Tolik otázek bez odpovědí mi hrálo v hlavě, že jsem prostě viděla to nejhorší co může být.
Primářka rozhodla, že Klárku převezou do FN Motol v Praze. Dny neutíkaly vůbec, měla jsem strašný strach, ale uklidňovala jsem se tím, že by to přeci poznali v krvi. Byl čtvrtek a nás v 6:30 vyzvedl řidič sanitky a jeli jsme směr Praha. Když jsme dorazili, museli jsme počkat na chodbě. Po chvilce nás vzali na pokoj, kde se ještě oblékal chlapeček, který byl propuštěn. Bylo mi tak trapně, že je vlastně z pokoje vyhazujeme dříve než si klučina nasadí slipy. Přišla sestra, sepsali jsme údaje o Klárce. Co ráda jí, jak spinká, jak jí mají oslovovat a na to, co jí uklidní. Když odešla chvíli jsme počkali v našem malém pokoji. Za okamžik jsme šli ke dvěma doktorům, kteří nás poslali na SONO. Tam jsme opět čekali a už tam s námi byla moje maminka a příbuzná, co žije v Praze. Když mě volali do ordinace měla jsem strach z ortelu, co mi řeknou. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když lékař řekl, že jde jen o zvětšené lymfatické uzliny a to díky vysokým CRP hodnotám a horečkám.
Prý to časem zmizí. Hned mi řekl, že by doporučil okamžité propuštění domů. Probrali jsme to na oddělení a rozhodli jsme se ukončit asi tří hodinovou hospitalizaci s tím, že na CT vyšetření pojede do Českých Budějovic (pokud nám naše doktorka umožní vystavit žádanku). Rozloučili jsme se a jeli taxíkem k naší příbuzné, kde jsme počkaly na souseda, co jel z Prahy zpátky do Bechyně. Domů jsme nejeli, abych se stihla nějak psychicky srovnat. Jeli jsme k mým rodičům, kde na nás čekala naše rodina. Zpátky ve svém, zpátky u těch, které milujeme. Tímto bych i tady na blogu chtěla celé mé rodině, blízkým přátelům, holkám z Modrého koníka, Květinek 2013 a Petře s Jančou co byly v protějším pokoji v táborské nemocnici poděkovat za podporu, které se nám dostalo. Děkujeme. V neposlední řadě bych ráda vzkázala paní primářce ORL v Táborské nemocnici, že by měla příště myslet více empaticky a nestrašit tím nejhorším.
2 komentářů
Držím palce, aby byla dceruška v pořádku. A klobouk dolů před Vámi, jak jste situaci sama zvládla. Jste dobrou maminkou. Ráda čtu Vaše články. Čtenářka Kristýna :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za uznání paní Kristýno. Vše jsem zvládla díky péči mé rodiny a blízkých přátel. Čtěte dále, budu jedině ráda ;-)
VymazatDěkuji za váš komentář. Byl odeslán ke schválení a případně bude zveřejněný.