Týden bílých plášťů :-)

8:45:00

Znáte ten pocit, když se odvážete, ale tělo vám řekne, že takhle by to nešlo? Já po minulé sobotě ano. A není to nic příjemného. Byly jsme na jedné akci a já si ve víru tance vykloubila koleno, zvláštní bylo, že díky tomu jsem si uvědomila tolik věcí. Například, že když nemůžu fungovat na 100% mám okolo sebe lidi, kteří jsou ochotní mi pomoci a jsou tu pro mě. Po akci jsem dorazila v ranních hodinách a koleno bylo úplně v pořádku, sice trošku v něm něco pracovalo, ale došla jsem domů v pořádku. Ovšem po probuzení to bylo peklo, noha nespolupracovala a tak jsem pro jistotu zavolala mamce a o půl hodiny později jsem seděla v našem autě směr Nemocnice Tábor. Tam jsem absolvovala rentgen s verdiktem podvrknuté koleno s otokem. Nařízen klidový režim a ledování. To by bylo v pořádku, kdybych druhý den nešla ke svému obvodnímu lékaři s další nemocí. Takže zase další nový režim. Naštěstí teď, po týdnu je mi o hodně lépe. Schody už nejsou takový problém a už se mohu na plný režim věnovat Klárce.

Ta byla od soboty do pondělí u tatínka a od pondělí do čtvrtka u babičky a dědy. Bylo hodně zvláštní být doma sama, bez jejího povídání, úsměvů a zlobení. Až teď mi došlo, že asi takhle by to vypadalo nebýt máma. Ticho, že i ručička od hodin jde slyšet. Ve středu už mi bylo lépe a tak jsem toho využila a rychle za mojí modroočkou. To objetí mám zažité ještě teď, plné radosti, lásky, něhy a pocitu, že jsme zase spolu, MY - tým modrooček, tým bojovnic za lepší zítřky. Teď sedí vedle mě, dává si snídani a kouká na televizi a zpívá s Richardem Krajčem o tom, že ty a já jsme jedno jen ze dvou částí. A opravdu, bez Klárky nejsem úplná. Jak jsem jí neměla vedle sebe, něco ve mě chybělo. Proto jsem šťastná, že už jsme spolu... a doufám, že dlouho budeme !